Syn.: Agaricus arvensis var. exquisitus (Vittad.) Cetto, Agaricus exquisitus Vittad., Agaricus fissuratus (F. H. Møller) F. H. Møller, Agaricus leucotrichus (F.H. Møller) F. H. Møller, Fungus arvensis (Schaeff.) Kuntze, Phaeomarasmius chiliotrichi Singer, Phaeomarasmius exquisitus (Berk.) Raithelh., Pratella arvensis (Schaeff.) Gillet, Psalliota arvensis (Schaeff.) Gillet, Psalliota arvensis f. obesa W. G. Sm., Psalliota arvensis var. albosquamosa W. G. Sm., Psalliota arvensis var. hortensis W. G. Sm., Psalliota campestris var. arvensis (Schaeff.) Cheel, Psalliota fissurata F. H. Møller, Psalliota leucotricha F. H. Møller – pečárka obecná, žampion ovčí
Čeleď: Agaricaceae Chevall. – pečárkovité
Rozšíření: V celém mírném pásmu severní polokoule.
Ekologie: Vyrůstá v květnu až říjnu na humózních půdách na travnatých plochách – zahradách, loukách, pastvinách, na okrajích světlých lesů, v křovinách, ale i ve smrkových monokulturách. Objevuje se jednotlivě i ve skupinách, někdy v obloucích nebo kruzích.
Popis: Klobouk má průměr 5–25 cm, v mládí je vejcovitý, později polokulovitý, vyklenutý, ve stáří až ploše zvlněný, často s nízkým středovým hrbolkem. Povrch klobouku mladých plodnic je většinou téměř hladký, hedvábně vláknitě lesklý, na okraji jemně šupinkatý, se zbytky vela, někdy jsou jemné šupinky na celém povrchu, za sucha povrch rozpraskává. Má bílou až krémovou barvu, později kožově hnědou, otlačením slabě žloutne. Pokožka se dá sloupnout. Lupeny jsou husté, volné, ostří mají bělavé, v mládí světlé, postupně šedě masové, později tmavnou až do černohnědé barvy ve stáří. Nemají stadium, kdy je barva čistě růžová. Prsten je převislý, složený ze dvou vrstev, z tenké bílé blány, která má na spodní straně hrubě vláknitou bělavou až nažloutlou vrstvu, jejíž potrhané okraje jsou většinou zformované do tvaru ozubeného kola. Bělavý třeň je vysoký 5–15 cm, 1–3,5 cm tlustý, křehký, v mládí je plný, později dutý, má válcovitý tvar, na bázi se mírně rozšiřující nebo zužující, povrch je v horní části vláknitý, dole jemně šupinkatý, při otlačení mírně žloutne. Dužnina je masitá, v mládí pevná, bílá, ve stáří měkká, na řezu mírně žloutne, ne ale v bázi třeně. Chuť je nasládlá, vůně u mladých čerstvých plodnic slabě anýzová až hořkomandlová. Výtrusný prach je čokoládově hnědý, výtrusy hnědé, hladké, elipsoidní, 6,5–9 × 4,5–6 µm velké.
Záměny: Slabě jedovatá je pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus) s živě růžovými lupeny, která intenzivně chromově žloutne hlavně v bázi třeně, dužnina má fenolový pach patrný hlavně při tepelném zpracování.
Pozor na záměnu mladých plodnic s jedovatými muchomůrkami: muchomůrkou jarní (Amanita verna), muchomůrkou jízlivou (Amanita virosa) a bílou formou muchomůrky zelené (Amanita phalloides) – všechny vyrůstají z pochvy!
Pečárce ovčí jsou podobné další jedlé druhy pečárek: hojná pečárka polní (Agaricus campestris), má jednovrstevný prsten, nemá anýzovou vůni, pečárka hajní (Agaricus silvicola), není tak masitá, má dlouho červenorůžové lupeny, menší pečárka hlíznatá (Agaricus essettei) s výraznou uťatou hlízou, větší pečárka velkovýtrusná (Agaricus urinascens) s lupeny bez načervenalého odstínu, pečárka sněhobílá (Agaricus chionodermus).
Využití: Je to velmi dobrá jedlá houba, ale může vázat větší množství iontů těžkých kovů z půdy (hlavně kadmium).
Fotografováno dne 22. 5. 2010 (Česko, Čechy, u Roztok).